Átharvana Jóga^®

… Mahábhárata XII.240/248-GP (Mókšadharma) 1–22

Duch a příroda

Úvod

Tento text objasňuje fungování smyslovosti, současně definuje co je to rozumnost a jaké jsou projevy rozumnosti v různých tvorech. Rozum v bytostech funguje v součinnosti se smysly. Rozum umožňuje interpretovat vjemy jako příjemné nebo nepříjemné. Objasňuje podstatu snů a podstatu klamu. Vnímané je oporou k poznávání nevnímatelného, ovšem jen za pomoci rozumu. Pocity radosti a bolesti jsou relativní k objektům, které jsou v centru našeho vnímání. Vše závisí na konkrétní míře připoutanosti nebo druhu ztotožnění. Sebeovládání je tak cestou k radosti. Takové sebeovládání umožňuje Jóga. Cesta přemáhání emocí je spojena se změnou vnímání a dosahování křišťálové čistoty srdce. Namísto vnějších radostí se mudrc oddává duchovnímu štěstí. Cílem jógy je dosažení vnitřní netečnosti a vyjednocenosti. Bytosti světa žijí symbioticky s přírodou, na které jsou závislé. Úryvek rozebírá i tyto závislosti a poukazuje na správný způsob jednání uvnitř světa.

Uspořádání světa

व्यास उवाच मनः प्रसृजते भावं बुद्धिः अध्यवसायिनी ।
हृदयं प्रियाप्रिये वेद त्रिविधा कर्मचोदना ॥१॥

Vjása pravil: Mysl je zdrojem nálady a rozum zajišťuje rozhodování. Srdce poznává co je milé a co nikoli, a toto jest trojí popud k činům.

Pouštíme se zde do studia části textu Mahábháraty, kde mudrc Bádaráyańa vykládá o podstatě hmoty a ducha. V tomto úvodním verši k celé pasáži, podává rozlišení tří složek, které podněcují k činům. Když člověk jedná, rozhoduje se na základě těchto tří složek. V některých případech je to mysl, která pod vlivem určité nálady ponouká organismus k nějakému druhu činnosti, například uspokojit chtíč nebo hněv. Rozum ponouká k činům, protože je přesvědčen, že takové činy jsou tím nejprospěšnějším. Srdce se snaží konat vše, co je milé, protože jen pak se cítí uspokojeno.

इन्द्रियेभ्यः परा ह्यर्था अर्थेभ्यः परमं मनः ।
मनसस्तु परा बुद्धिः बुद्धेरात्मा परो मतः ॥२॥

Nad smysly jsou jejich objekty. Objektům jest nadřazena mysl. Mysli je nadřazena inteligence a inteligenci je prý nadřazen duch.

Celkové uspořádání inteligentní biologické formy je zde rozvrstveno dále do několika skupin. Nejníže stojí pasivní smysly, které pouze přijímají podněty, se kterými nemohou nic dělat. Jsou uzpůsobeny se podřizovat vůli objektů. Proto je smyslovost tak mocná a tolik ovládá člověka. Jeho smysly jsou totiž v moci vnějších objektů. Nad objekty kraluje mysl, která s nimi přichází do kontaktu skrze pojmy a různá pojmenování. Ani ta však není příliš silnou a nechává se snadno podvést. Někdy si proto myslí, že určitá věc je červená, ale je to pouze proto, že je ozařována červenou lampou. Toto poznává rozum, či inteligence. Funkce rozumu je rozlišovat tam, kde na smyslově-mentální rovině nějaká věc splývá s jinou. Další funkcí rozumu je rozhodování, podle příznaků, vzhledem k paměti a znalosti příčin a důsledků. Nad touto inteligencí, či rozumem pak spočívá vnímající vnitřní duch člověka, který je skutečným svědkem veškerého tohoto psychofyzické­ho dění.

Různé podoby rozumu

बुद्धिरात्मा मनुष्यस्य बुद्धिरेवात्मनोऽत्मिका ।
यदा विकुरुते भावं तदा भवति सा मनः ॥३॥

Rozum jest duchem člověka, je také duchem jeho ducha. Jakmile projevuje určité rozpoložení, tehdy se stává myslí.

Člověk jako biologický organismus je však ovládán rozumem. Rozum je vnitřní vlastností ducha. Mnoho filosofů se v historii domnívalo, že rozum je božský a nikoli světský. Ve skutečnosti tántrické nauky považují celý svět za projev určitého druhu poznání vidyá. Každá věc v sobě zahrnuje klíč ke své existenci, který je dán její strukturou. U složitějších bio-organismů se jedná o genetický kód, u jiných anorganických látek pak jejich atomické strukturální uspořádání. Stroje jako jsou počítače v sobě také zahrnují poznání, takže oboru, který je umí vytvářet se říká věda. I když tedy rozum působí na psychologické úrovni jako jedna složka vnímané existence, přesto je jeho statut v mnohém tuto rovinu překračující a dá se uvažovat o tom, že právě rozum tvoří jednu velkou podstatu, utvářející samotného ducha. Duch je proto moudrý již tím, že dovede vnímat. Z nastíněného pohledu pak pouze rozum získává v přírodě různé podoby. Jakmile na sebe bere určité stanovisko s nímž se váže a které je utvořeno v něm, stává se myslí. Mysl je tedy produkt a rozum její zdroj. Nebýt rozumu, nemohla by zde být ani mysl, a rozum opět nemůže být, vyjma závislosti na nějakém druhu sebeuvědomění. V opačném případě se stává pouze věděním a nikoli činným rozumem. Trpný rozum je pouhé poznání, které stále vyžaduje vyšší ukotvenost.

इन्द्रियाणां पृथग्भावाद् बुद्धिः विक्रियते ह्यणु ।
शृण्वती भवति श्रोत्रं स्पृशती स्पर्श उच्यते ॥४॥

Z různého rozpoložení smyslů se rozum proměňuje různým způsobem. Když naslouchá, stává se sluchem, když se dotýká, říká se mu hmat.

Na psychologické rovině je rozum v interakci se světem mnohým způsobem modifikován. Jestliže jsou smysly nějak poškozeny, ani rozum nemůže pracovat správně, protože nedostává dostatečně přesné informace. Navíc je rozum tím, který se zajímá o tyto informace. Tvoří tedy opravdové jádro smyslovosti. Ucho je pouze orgánem. Ušní bubínek jen přenáší nějaké druhy informací, které jak patrno nějakým způsobem formují zevnitř tento rozum, takže je schopen se domnívat, že slyší harmonický či neharmonický zvuk a podobně. Smyslovost je rozmanitá a proto i rozum získává mnohé zabarvení a tak je skrze kůži schopen hmatat.

पश्यन्ती भवते दृष्टी रसती रसनं भवेत् ।
जिघ्रती भवति घ्राणं बुद्धिः विक्रियते पृथक् ॥५॥

Když spatřuje, stává se zrakem, když ochutnává, jest jazykem. Když čichá, stává se vůní. Takto se rozum různě proměňuje.

Stejně jako v předešlých případech, je i zde představena nějaká další funkce rozumu. Vnímání předmětů je zde pouze díky němu. Barvy a tvary nemají samy žádný význam a není možné z nich usuzovat na cokoli. I kdybychom hleděli na černou kruhovitou skvrnu, bez funkce rozumu bychom nebyli schopni tuto skvrnu opravdu vnímat. Vlastně to, co bychom viděli by vůbec nebyla skvrna, protože pojem skvrny je důsledkem určitého prostorově geometrického rozpoložení rozumu, kterému se říká geometrické myšlení. Ani vůně by nemohla být bez rozumu vnímána, ale za jeho přítomnosti přichází zhodnocení daného vjemu jako příjemného či nepříjemného s ohledem na zvyky a okolnosti.

इन्द्रियाणीति तान्याहुस्तेष्वदृश्याधितिष्ठति ।
तिष्ठती पुरुषे बुद्धिस्त्रिषु भावेषु वर्तते ॥६॥

Říká se jim smysly, nad nimiž jest neviditelné. Rozum spočívá a jedná ve svých třech rozpoloženích uvnitř bytosti.

Smysly jsou brány k poznávání toho, co mělo být vyjeveno, zatímco to, co jimi vyjeveno není, zůstává skryto. Patrně existuje mnoho různých, ještě nepoznaných a mnoho zcela nepoznatelných rovin existence, o kterých se třeba nelze dozvědět ani žádnou nepřímou metodou. Jako neviditelné je označeno vše, co se smyslovosti skrývá, ale přesto nějak je. Naivita člověka jej často vede ke špatným závěrům, řídícím se motem: „to, co nevidíš, není“. Toto moto je však nesprávné. Neviditelné, nechutnatelné, nečichatelné, nehmatatelné, neslyšitelné a dokonce nemyslitelné, ještě nemusí být nejsoucí. Nyní samozřejmě, mysl má určitou zvláštní schopnost představovat si věci, které nejsou, a tomu se říká sen, iluze, nevědomost, klam. Takovéto představy nejsou poznáním, ale pouhým vedlejším produktem poznávání. Pakliže má být myšlení považováno za zdroj poznání, musí se opírat o smyslovost správným způsobem a tedy, není možné, vyjma zcela nahodile, uvažovat správně bez kontaktu s tím, co je nějak možné vnímat. Vnímané jest tedy mnohdy jedinou oporou k poznávání a odhalování nevnímatelného. Rozum, který je nástrojem takového poznávání pak spočívá v člověku a působí na třech rovinách, jako již zmíněná mysl, intelekt a srdce.

कदाचिल्लभते प्रीतिं कदाचिद् अपि शोचते ।
न सुखेन न दुःखेन कदा चिद् इह युज्यते ॥७॥

Někdy dosáhne potěšení a někdy zase naříká. Nikdy však není v tomto světě (trvale) spojen s radostí ani s utrpením.

Různé stavy do kterých se bytost dostává pak vlivem různého porozumění své existenci, přinášejí různá rozpoložení ducha. Někdo je opilý a leží někde ve špinavém koutě, takže někdo střízlivý se domnívá, že trpí, ale opilec o tomto svém vnějším stavu neví a vnímá pouze opojení, které zastřelo jeho zrak. Takto mnohdy umrzne a nebo je někým okraden, neboť není plně při smyslech, když ve svém opojení bloudí v mentální rovině snění. Jen malá změna vnějších okolností může vést k utrpení či radosti člověka, který si je vědom nějakých jemu daných hodnot a jen malá změna poznání ohledně okolností, kterých je právě svědkem může být příčinou radosti nebo utrpení. Vidí-li padat nějaké auto do propasti, velmi záleží na jeho poznání ohledně této situace. Jestliže si uvědomuje, že je to on, kdo se v autě do propasti řítí, asi nebude šťasten. Pakliže to není on, má určitý důvod k radosti, ale třeba i smutku, že padá někdo jiný, nebo že se z přírody, kterou tolik miluje, stává pomalu vrakoviště, což odporuje jeho estetickému citu pro pořádek, řád a harmonii. Když mu někdo sdělí, že v autě seděl gangster, je opět šťasten, ale když se dozví, že tím gangsterem byl jeho otec a uvědomuje si, že i on je gangster, asi šťasten opět nebude. Takto je tedy hodnocení situace spojeno s tím, jak ji náš intelekt dovede nahlédnout a jak jí rozumí.

Vzájemnost hmoty a ducha

सेयं भावात्मिका भावांस्त्रीन् एतान् अतिवर्तते ।
सरितां सागरो भर्ता महावेलां इवोर्मिमान् ॥८॥

Ona jest však tou, která má vlastnosti, a On je tím, kdo tyto tři vlastnosti překonává, neboť On je jako oceán, naplněný vlnami, který je takto ochráncem všech proudů, ve chvíli jejich spočinutí.

Zde je rozlišeno mezi přírodní silou, která je mnohostí různých druhů vlastností, a Bohem, který v sobě všechny tyto vlastnosti nechává projevovat. Oceán, který je velkým množstvím vody, je často zmítán vlnami a různými druhy proudů. Uvnitř Boha jest také určitý druh pohybu, který bývá označován jako vektor touhy, udávající světu jeho základní směr. Podle řádu pak vznikají mnohé kvality, kterým se souhrnně říká příroda. Svět se přitom skládá ze dvou částí, jedné, která je zničitelná a opětovně vzniká, a druhé, která je z tohoto druhu proměn vyňata, respektive nikdy nemůže takovémuto druhu proměn podléhat, neboť není stvořena. Vzniklé tedy zaniká, zatímco nevzniklé je věčné.

Kdy a jak ovládat smysly

यदा प्रार्थयते किं चित् तदा भवति सा मनः ।
अधिष्ठानानि वै बुद्ध्या पृथग् एतानि संस्मरेत् ॥
इन्द्रियाण्येव मेध्यानि विजेतव्यानि कृत्स्नशः ॥९॥

Kdykoli si čehokoli žádá, tehdy stává se myslí. Tyto rozmanité pozice, které rozum zaujímá, je třeba si zapamatovat. Dokud jsou smysly při síle, jest nutné se je (naučit) plně ovládat.

Mysl je vyjevena jako důsledek touhy. Sen je opět důsledkem touhy. Lidé proto ve svých snech spatřují mnohé z toho, po čem ve skutečnosti touží, nebo čeho se bojí, protože jejich touhy mají i svou temnou stránku. Strach o existenci jest strachem z nemožnosti naplnit své touhy a uskutečnit své plány. Cokoli by mohlo nějak narušit harmonický chod naší vůle, je vnímáno jako nepřátelské a hodné našich obav, které nás pak sužují i v době snění. Všechny jsou odrazem funkce rozumu, působícího na mnoha rovinách. Mladý člověk má velmi silnou smyslovost a velmi bujné sny. S postupem času vše uvadá a usychá a i sny se stávají, dle svědectví mnoha, stále méně výrazné, s tím jak smysly a smyslovost jako celek, ve stárnoucím organismu pozvolna ochabuje. Důležité je proto chopit se příležitosti v době, kdy je smyslovost silná a tehdy s ní bojovat, protože jen když je nejsilnější, je možno se domnívat, že bylo dosaženo opravdového pokoření smyslů. Člověka lze samozřejmě utlumit mnoha prostředky, ale pak není možné se domnívat, že takové zklidnění pochází z jeho vlastní moci. Sebeovládání by se měl tedy věnovat právě člověk, který je mladý a při síle.

सर्वाण्येवानुपूर्व्येण यद् यन्नानुविधीयते ।
अविभागगता बुद्धिः भावे मनसि वर्तते ॥
प्रवर्तमानं तु रजः सत्त्वमप्यनुवर्तते ॥१०॥

Všechny zajisté ve zmiňovaném pořadí (jest třeba krotit), ale o tom si zde již nebudeme vykládat. Rozum, který dosáhl nerozličnosti funguje v mysli jako povaha. Rozvíjející se vášeň tak následuje dobro.

Metody sebeovládání byly již vyloženy dříve a je jasné, že nemá smysl se k nim vracet stále znovu a znovu. Koho toto téma zajímá, měl by se obrátit na nějakou pasáž, která popisuje proces ovládání smyslů. Je-li však dosaženo stavu plného sebe-ovládnutí, pak rozum, spočívající v klidu uvnitř člověka, vyjevuje svou pravou formu. Podstatou některých lidí je zlo, podstatou jiných je dobro. S dosažením úplného klidu se však postupně i veškeré zlo obrací konečně v dobro, protože svět, projevující jistě v mnohém duální tvář, je opravdu založen v jednotě a pravdě.

ये चैव भावा वर्तन्ते सर्व एष्व् एव ते त्रिषु ।
अन्वर्थाः संप्रवर्तन्ते रथनेमिमरा इव ॥११॥

Věru ty nálady, které se projevují, zajisté spadají do těchto tří (podskupin). Jednají podle svých objektů jako paprsky kola, které následují obruč.

Některé nálady jsou důsledkem smyslové předrážděnosti, jiné pocházejí z uvažování a další opět z určitého vnitřního rozpoložení srdce, tedy ze samotné povahy člověka. Bytost je tedy šťastná pouze v případě, že její vnitřní povaha se zdá být v souladu s okolnostmi. Lupič je proto šťasten, povede-li se mu někoho okrást, světec je šťasten, když si dovede takový čin odřeknout. Změny povahy jsou obtížné, protože povaha je vytvářena velmi dlouhou dobu. Mnohá přísloví říkají cosi o povaze, kterou je jen velmi obtížné měnit, ale v závislosti na ní pak mnohé okolnosti bývají vnímány jako příznivé, neutrální či nepříznivé. Základem spokojeného života je vytvořit si povahu, která je vstřícná jakýmkoli okolnostem, zatímco základem utrpení je vybudovat povahu, úzce závislou na okolnostech. Obecné pravidlo je proto takové, že čím více nároků, tím méně radosti. Světec proto žije raději jednoduchý život.

Odtaženost v transu

प्रदीपार्थं नरः कुर्याद् इन्द्रियैः बुद्धिसत्तमैः ।
निश्चरद्भिः यथायोगमुदासीनैः यदृच्छया ॥१२॥

Smysl věcí měl by člověk spatřovat jako ve světle svíce, když své smysly ukázní za pomoci rozumu tak, že neodbíhají, jak nařizuje Jóga, a jsou dobrovolně umístěny v neutrálním stavu odtažení.

Zpravidla pouze zcela nezaujatý postoj, neovlivněný egem, které pochází z vnitřního uspořádání srdce, pak přináší nebo je schopen přinést opravdovou zkušenost. Proto se mnohdy říká rozrušenému člověku, aby se uklidnil. O skutečné uklidnění se však snaží jógin, který se střeží dokonce i před svou vlastní povahou. Raději tedy v sebezapření pozoruje svět jasně, nežli aby upadl do iluze, podmíněné jeho egoistickým srdcem. Smyslem jógy je postupně srdce proměnit a zbavit je zabarvení, aby tak jako křišťál bylo schopné v sobě odrážet okolní realitu správně a přesně. Odpovědi, kterých se náš rozum snaží dobrat se mu stanou přístupné teprve v okamžiku, kdy nebude zakalen a poskvrněn vnitřní upjatostí k předmětům světa. Proto je třeba nejprve rozum odpoutat od smyslů a teprve poté se snažit situaci nějak hodnotit. Jen zcela nezaujatý postoj pak přináší jóginovi čisté informace.

एवंस्वभावं एवेदं इति विद्वान्न मुह्यति ।
अशोचन्न् अप्रहृष्यंश्च नित्यं विगतमत्सरः ॥१३॥

Takto totiž zajisté nebude mudrc zmaten svou vlastní povahou. Aniž by se trápil nebo příliš radoval, setrvává ve stavu neustálé zbavenosti osobních sobeckých emocí.

Nyní je již zřejmé, že právě povaha je zdrojem utrpení a zmatenosti každého z nás. Vnější okolnosti totiž neomylně vycházejí z přirozeného řádu věcí a není proto nutné se jim nějak podivovat. Emoce mohou být zabarvené a nebo čisté. Čisté emoce pocházejí z čistého srdce a zabarvené jsou projevem empirického ega. Dosažení stavu čisté emočnosti je tedy cílem jógy. Radost a bolest jsou tehdy vnímány odlišně a zpravidla již nedochází k ovlivnění situacemi či okolnostmi, ve kterých se nachází lidské tělo. Na místo znečištěných emocí se v člověku postupně probouzí určitá transcendentální přirozenost, která překonává omezenosti těla a je mnohem více svázána s vnímáním úplného celku. Jedinou opravdovou emocí pak zůstává pouze hluboká láska k Nejvyššímu.

न ह्यात्मा शक्यते द्रष्टुं इन्द्रियैः कामगोचरैः ।
प्रवर्तमानैः अनये दुर्धरैः अकृतात्मभिः ॥१४॥

Duch zajisté není schopen (správně) spatřovat svými smysly, soustředěnými na (mnohé) objekty svých tužeb a jednajícími bez usměrnění, které jsou těžko ovládnutelné těmi, kdo ještě neusměrnili svou duši plně.

Pod vlivem hrubé smyslovosti je člověk jako zvíře. Podstatou jeho zvířeckosti je úzká zasazenost do konkrétního prostředí a případná specializace na ně. Za dobu evoluce si člověk vydobyl místo ve světě, které je od ostatních tvorů odlišné tím, nakolik je postaveno na překonání takovéto úzké zasazenosti do původního prostředí. Naneštěstí si ale vytvořil svůj umělý domov na něčem dost podobném tomu, co prve opustil. Lidská přirozenost je totiž opět pouze druhem zasazenosti do určitého omezeného druhu vnímání své vlastní existence. Nepřekračující rámec těla pak člověk opět spadá, avšak jiným způsobem, do zvířecí říše. Smysly tak stále, byť jinak, zatemňují jeho vnitřní zrak a díky neustálému soustřeďování se na vnější objekty, stává se pouze extrémně vyvinutým predátorem, který bez jakéhokoli usměrnění páchá ve světě nerozumně mnoho škod. Neovládání se vede k ničení. Sebeovládání však není možné bez dobrého a dlouhodobějšího tréninku. Když ale nevíme, že jsme nemocní, proč bychom chodili k lékaři a nechali se obtížným způsobem léčit z něčeho, co sami nyní považujeme za příjemné? Toto je největší neštěstí lidí.

तेषां तु मनसा रश्मीन् यदा सम्यङ् नियच्छति ।
तदा प्रकाशते ह्यात्मा घटे दीप इव ज्वलन् ॥
सर्वेषां एव भूतानां तमस्यपगते यथा ॥१५॥

Když tedy plně ovládne svou myslí jejich různé výlevy, tehdy, jakoby s odchodem temnoty, zazáří jasně ve všech bytostech duch, jako svíce, planoucí uvnitř nádoby.

Skutečná situace s lidskými tvory, stejně jako s ostatními, je ta, že uvnitř nich skrytě existuje duch, který spatřuje a stává se díky nevědomosti obětí prostředí, do kterého se sám postupně uvrhl. Humorné na tom je v podstatě to, že sami dobrovolně odcházíme do vězení, zamykáme se do cel a nasazujeme si pouta. Opravdu velmi podivné chování, které snad vyjma úplných bláznů a masochistů není k dohledání. Odpovědí na otázku proč toto konáme je naše nevědomost. Tu ovšem nelze překonat bez dosažení úplného sebe-ovládnutí, ve kterém například kuřák pochopí, že cigaretu vlastně nepotřebuje a začne se divit sám sobě, proč po ní někdy v minulosti vůbec sáhl, když i jeho rozum ví dobře jak je ve skutečnosti nezdravá. Nejprve musí odstoupit temnota a teprve pak přijde světlo. Je to zcela opačně, nežli je tomu ve fyzickém světě, kde nejprve přichází světlo a teprve pak odstupuje temnota. Ve vnějším světě je temnota závislá na světle. Ve vnitřním světě je však světlo závislé na temnotě a temnotou jsme my sami, pokud si to opravdu přejeme. Můžeme před něčím dlouho zavírat oči a snažit se věci ignorovat jako pštrosi, kteří se snaží schovat pouze svou hlavu. Odkládáme hlavy, protože nás straší a pak se po světě touláme jako bezhlavá těla, krmící své krky a žaludky bez bázně a studu. Sebe-ovládnutý mudrc však překonal svým odhodláním tuto původní nevědomost a neuzavírá sama sebe před světlem, které k němu tehdy přichází jasně a ozařuje přirozeně jeho nezakalený intelekt.

Popis vyrovnaného světce

यथा वारिचरः पक्षी न लिप्यति जले चरन् ।
एवं एव कृतप्रज्ञो न दोषैः विषयांश्चरन् ॥
असज्जमानः सर्वेषु न कथं चन लिप्यते ॥१६॥

Tak jako se vodní pták nepřilepí k bahnu při svém pohybu ve vodě, stejně ani moudrý člověk není zasažen zkažeností při svém jednání se smyslovými objekty. Nenechává se jimi poutat a žádným z nich není nikdy jakkoli znečištěn.

Určitá úroveň vnitřní čistoty způsobuje, že člověk není dále nakažen nevědomostí. Stává se z něj labuť, která se vyhýbá nečistým místům a vybírá si jen skutečnou esenci věcí. Svět má své stinné i světlé stránky a labuť si vybrala ty světlé, zatímco vrána žije klidně na hromadě odpadků. Dennodenně přicházíme do blízkého kontaktu se smyslovými objekty, ale záleží především na naší vnitřní ukázněnosti, jestli podlehneme vlivům nevědomosti a nebo zůstaneme bezpečně odtaženi ve svém duchu. Příklady s bahnem a vodním ptactvem pouze ilustrují způsob, jakým je člověk, který se věnuje jógové praxi, dobře chráněn před nástrahami světa. Ví dobře, že k růžím je možno přivonět, ale že nemá cenu je trhat, protože obsahují též trny. Věci proto není radno vlastnit, ale umět používat tak, abychom pomohli sobě na cestě tímto světem. Světec neváže svou duši na žádnou vnější věc a tak zůstává neznečištěn a svobodný ve svém duchu. Nejedná však nezodpovědně vůči světu, jak by se někdo mohl mylně domnívat, protože nezachází dále, nežli kam zajít opravdu může a nedělá žádné ukvapené pohyby, vědom si mnoha nebezpečí, která svět skrývá za navenek lákavými tvary.

त्यक्त्वा पूर्वकृतं कर्म रतिः यस्य सदात्मनि ।
सर्वभूतात्मभूतस्य गुणमार्गेष्वसज्जतः ॥१७॥

Opustí-li svou dřívější činnost a nalézá-li nyní chuť ve svém pravém vnitřním Já, srovnán s ostatními tvory ve svém duchu a nepřipoutaný k cestě kvalit hmotné přírody.

Náhradou za vnější vášnivou činorodost, která mu byla nakonec vždy zdrojem utrpení, odtahuje sama sebe od světa a spočívá nad jeho hybnost povznesen. Opravdové štěstí totiž nalezl jinde a je si vědom toho, že takovému štěstí se ve světě tvarů již nic nevyrovná. Skutečný klid k němu přichází jen s odložením mnoha hloupých přání a správným uchopením sama sebe, které mu umožňuje jóga a mystický vhled do podstaty ducha, získaný skrze ni. Nahlédnutím nezakalené a od tělesnosti oproštěné univerzální podstaty každého tvora, která je jediná, nerozlišená a neměnná, zůstává oddán této vyšší duchovní přirozenosti a k vnějším projevům hmoty, které tvory vzájemně odlišují, zůstává ve skutečnosti netečným.

Pole a jeho znalec

सत्त्वं आत्मा प्रसवति गुणान् वापि कदा च न ।
न गुणा विदुरात्मानं गुणान् वेद स सर्वदा ॥१८॥

Duch produkuje určitý druh existence, nikdy však není zdrojem kvalit (hmoty). Kvality nepoznávají ducha, ale on je poznává stále.

Z hlediska nauky, která je nám zde představena, existuje podstatný rozdíl mezi pozorujícím subjektem a objekty, které utvářejí okolní realitu. Vnímající duch sice bývá zpravidla zabarven kvalitami hmoty ve kterých se pohybuje, avšak ve své individuální projekci jako jednotlivá bytost není v žádném případě jejich zdrojem. Na této úrovni ontologického rozlišení je duch od kvalit plně oddělen, protože nedosahuje statutu prvotní božské bytosti, kterou je Nejvyšší Vládce. Duch proto vytváří pouze určitá zabarvení, která vytvářejí příslušnou náladu a z ní plynoucí ztotožnění, formující empirické ego, avšak hmota je na něm nezávislá a ovlivnění je směrem od hmoty k duchu. Přitom kvality hmoty na ducha nepůsobí s nějakým konkrétním úmyslem. Jsou neuvědomělé, ale aktivní. Duch, který je co do vnějšího pohledu nehybný a nečinný, přesto projevuje určitý druh aktivity, kterou je jeho bdělost, projevená skrze vnímání jeho okolí. Duch proto poznává kvality a nechává se jimi různě zabarvovat.

परिद्रष्टा गुणानां स स्रष्टा चैव यथातथम् ।
सत्त्वक्षेत्रज्ञयोरेतद् अन्तरं विद्धि सूक्ष्मयोः ॥१९॥

Ten, který z vnějšku poznává kvality, je také, tak jak jsou projeveny, tvoří. Poznej tento jemný rozdíl mezi skutečností a znalcem pole.

Mimo individuální zřetele Boha, kterými jsou jednotlivé duše, zde existuje samotný zdroj, Bůh, Nejvyšší Bytost, který je skutečným zdrojem všech kvalit hmoty. On projevuje jako pavouk kvality přírody ze sebe a není na nikom dalším závislý. Hmotný projev společně s mnoha zřeteli je zde chápán jako pole, zatímco Nejvyšší Bytost je znalcem tohoto pole rozmanitého subjekt-objektového působení a spoluovlivňování. Dosažení stavu svrchovaného pozorovatele tedy představuje nejlepší způsob přiblížení se opravdové podstatě Vládce. Individuální duch sdílí s Nejvyšším Vládcem právě tuto vzácnou kvalitu býti pozorovatelem a pakliže si uvědomí svou absolutní odlišnost od hmotné přírody, dosahuje stavu vyjednocenosti ze spárů smíšení s hmotou.

सृजते तु गुणान् एक एको न सृजते गुणान् ।
पृथग्भूतौ प्रकृत्या तौ संप्रयुक्तौ च सर्वदा ॥२०॥

Jeden je tím, který je zdrojem kvalit, zatímco ten druhý nikoli. Jsou rozdílného původu a vždy vzájemně propojeni uprostřed oné přírody.

Tou, která tvoří kvality je samozřejmě příroda. Pozorující vědomí je pouhý svědek. Příroda a vědomí, objekt a subjekt, toto je ono vnímatelné propojení skutečnosti. Poměrně známý příklad, ke kterému je zde opět odkazováno, představuje též onen záhadný strom v jehož koruně spočívají dva ptáci, jak uvádějí staré texty. Jedním ptáčkem je Nejvyšší Bytost, druhým individuální duše. Pouze Bůh je zdrojem tohoto stromu, zatímco individuální bytost si požívá jeho plodů. Bůh tomuto počínání zpovzdálí přihlíží schvaluje počínání jednotlivých individuí. To, co oba typy bytostí váže je společné sdílení pobytu uprostřed jediné přírody. Skrze tento společný pobyt na jediném stromě jsou tedy jeden s druhým spojeni. Je však mezi nimi podstatný rozdíl, protože první je mocný a druhý nikoli.

Vzájemné propojení obou

यथा मत्स्योऽद्भिः अन्यः सन् संप्रयुक्तौ तथैव तौ ।
मशकोदुम्बरौ चापि संप्रयुक्तौ यथा सह ॥२१॥

Tak jako ryba a voda se od sebe liší a přitom jsou vzájemně propojeny, nebo také tak, jako jsou bodavý hmyz a fíkovníkový strom vždy pospolu.

Příroda se dělí na dvě roviny, duchovní a hmotnou. Duchovní rovinu představuje duch, hmotnou pak projevená příroda. To je celkem pochopitelné, ale určitě důležité zde zmínit, protože se jedná o stěžejní téma indických metafyzických nauk. Stejně jako vztah mezi přírodou a duchem je možné uvažovat i vztah mezi duší a Bohem. Vzájemná propojenost dvou takto možných entit je zde přiblížena na nehomogenním příkladě ryby a vody nebo hmyzu a stromů. Jedná se tedy o symbiotickou vazbu mezi útočištěm a tím, který útočiště potřebuje. Příroda dává člověku útočiště a Bůh je útočištěm přírody. Bůh je takto skrze přírodu útočištěm člověka a ve své podstatě naprosto všech bytostí, které lze v tomto světě potkat skrze veškerý čas. Tak jako ryba bez vody umře a jako hmyz bez stromu nemůže přežít ostré paprsky slunce, které jej také zahubí, potřebuje každá závislá existence útočiště, na kterém závisí. Nejedná se zde proto o vztah rovnoprávné závislosti, ale závislosti hierarchické, kde nejvyšší stupeň tvoří Svrchovaná Bytost.

इषीका वा यथा मुञ्जे पृथक् च सह चैव च ।
तथैव सहिताव् एतावन्योन्यस्मिन् प्रतिष्ठितौ ॥२२॥

Tak, jako jsou rákos a tráva Muňdža od sebe rozdílné, ale vždy se spolu-vyskytují (jako jediná rostlina), stejným způsobem jsou spojeni oni dva, společně umístěni v dokonalé závislosti jeden na druhém.

Dva přírodní protipóly, duch a hmota, případně Bůh a duše, utvářejí společně harmonický celek. Nyní je ještě více zdůrazněn a upřesněn tento vztah. Světový Duch v sobě umožňuje mnoha individuálním zřetelům spokojeně koexistovat a naplňovat své různorodé potřeby. V této úžasné ochotě sdílet sama sebe co nejautentičtěji, vzniká mnohost bytostí, z nichž každá představuje určitou jednu individuální a zcela jedinečnou variantu bytí. Tyto jednotlivé instance jsou chápány jako zřetele jediného Vládce, mnohočetně rozmístěné po tomto i onom světě. Tak, jako jediná rostlina představuje spojení listů i stvolu, představuje tento svět místo, propojující individualitu v její obecnosti s konkrétními instancemi individuí, zakoušejících tuto individualitu každá svým jedinečným způsobem. Jen zdánlivě jsou však tyto bytosti odděleny. Tisícioký Vládce pozoruje svět skrze všechny své instance a je znalcem všech polí, zatímco individuální bytost zakouší pouze svůj miniaturizovaný úsek celku. Zřetele představují kategorii plně závislou na Nejvyšším Duchu, spadající zcela pod jeho vůli a sloužící právě Jemu. S pochopením tohoto konstitučního stavu, měl by každý individuální zřetel správným způsobem naplňovat svou předurčenou funkci a pokojně spočívat uprostřed Velikého Boha, jako ryba uprostřed ohromného oceánu.

… přidáno: 20.3.2007
… poslední revize: 15.5.2011 (13:27:30)