UMEI-Ryú Nin-pó Taijutsu

Taijutsu

To víte, že existuje celá řada různých bojových tradic a umění. Nejzákladnější formou bojového umění však stále zůstává jednoduchý, neozbrojený boj tělem. Japonské systémy sebeobrany, rozmanitých jmen, daných dle typu, způsobů a osobností, které je proslavily, se vyvíjely aktivně po docela dlouhou dobu. Bojových umění takto v dějinách neustále přibývalo, a jak jedny vznikaly, druhé zanikaly, spojovaly se či rozdělovaly různé samostatné proudy. Přirozeně je lepší se zajímat o tyto systémy dopodrobna, než pouze studovat jejich jména. Zkoumáme-li takto určitý styl nebo školu z hlediska technik, obecných principů a hlavní myšlenky, v případě známých a široce vyučovaných umění lze často dohledat v historických záznamech techniky a případně poznat i člověka, který je do jejich konečné podoby fixoval. Většinou lze dohledat i cvičebny, kde je možné se populárnímu, tradičnímu umění sebeobrany věnovat. Díky masovému prosazování a internetu to není problém. Kdybychom se tímto způsobem pokusili zeptat, co je Taijutsu, budeme více zmateni. Odhlédneme-li od několika, poměrně málo známých, konkrétních historických spojení, asi nejrozumnější odpovědí bude, že je dovedností jak efektivně používat své tělo jako zbraň. To je totiž i význam vlastního japonského výrazu. Je to syrová forma boje, nikoli zbytečně násilná, ale nepřikrášlovaná, nesvázaná s etickými ani estetickými normami, striktně podřízená účelnosti a smyslu přežití, a samozřejmě, po technické stránce ne animálně brutální, nýbrž technicky značně pokročilá a promyšlená. Striktně řečeno jde o „uvědomělý taktický boj tělem“. A toto je také význam, pro nás zvláště důležitý.

Kolik je různých pohybů bylo lidskému tělu umožněno, tolik může být i technik. Přesto se mnohem více jedná o přístup k situaci, nežli o konkrétní pohyb. Jak bylo v úvodu řečeno, rozličné tradiční školy vyučují svá umění v mnoha formách pod rozrůzněnými jmény. To budiž pro nás záležitostí historickou. S Taijutsu se lze setkat jak v tradičních ko-ryu, tak v Aikido, Jujutsu, a nepochybně i v Ninjutsu, které se na západě proslavilo zejména díky západní kinematografii, zatím co v Japonsku se pohled na ně poněkud liší. Ať tak či onak, je-li Taijutsu užíváno v sebeobraně, špionážní operaci nebo v otevřeném boji, jedná se vždy o umění boje bez příkras. Kdybychom hledali podrobněji, nalezli bychom i další systémy, které užívají technik těla podobně a nejsou s těmito tradicemi vůbec příbuzné. Nechtějme si proto představovat Taijutsu jen jako určitý konkrétní bojový systém jedné z mnoha tradičních historických škol. Zkoumali bychom tím jen pouhé jméno. UMEI představuje instituci, sdružující různé zajímavé lidi a prezentující Taijutsu jako vždy otevřené umění, opírající se hrdě svou podstatou o reálné přírodní principy a starobylou nauku čtyř fyzických elementů a prázdnoty.

Taijutsu 体術 v UMEI je chápáno metodika aplikace obecných, z přírody odvozených principů, na válečné umění. Není to nějak textově kodifikovaný styl či forma. UMEI se při výuce zaměřuje na principy a podstatu tak, že, prakticky studuje lidskou anatomii, stavbu kostí a kloubů, různá zranitelná místa vlastního těla, vše k možnému využití v boji nebo sebeobraně. Cílem útoku jsou proto mnohá životně důležitá centra, bolestivá a snadno zranitelná místa, vnitřní orgány a měkké části těla, ale je toho mnohem více. Je známo tolik míst, která lze úspěšně a snadno učinit cílem útoku a vše je potřeba dobře prostudovat.

UMEI-Taijutsu není pevně uzavřený systém s omezeným počtem technik. Není zde ustrnulá forma jako ve sportovních školách Džuda nebo Karate. Existují ale jisté základy, kterým je třeba se zprvu důkladně pověnovat. Užívá se k tomu takzvaných základních nácvikových forem. Jimi se výuka, ve své první fázi, řídí poměrně striktně. Mnohé školy si upravují své umění tak, aby vyhovovalo jejich potřebám, a různí bojovníci stejně nakonec použijí techniku svým vlastním způsobem. Základy jsou ale docela společné, ve většině japonských bojových stylů značně podobné. Japonská umění boje, takto spřízněná, je proto jedna veliká rodina. Tvoří ji Jujutsu 柔術, Ninjutsu 忍術, Kenjutsu 剣術, Iaijutsu 居合術, Yarijutsu 鑓術, Bojutsu 棒術, ale i mnoho dalších. Vycházejí z japonských válečných poznatků a jsou až tajemně propojena majestátním duchem samurajství. V Japonsku bylo bojové umění tělem úzce provázáno s dobrou znalostí ovládání dvojruční šavle, zvané katana. Bojovník musel být připraven vzdorovat ozbrojenému nepříteli a techniky byly vynalézány, aby jich bylo možné používat raději univerzálnějším způsobem. Mnohdy tedy i se zbraní nebo proti ní. S ohledem na pragmatickou strategii, jde i nám v UMEI nikoli pouze o tvrdé údery pěstmi. Přejeme si především získat svou technikou nad soupeřem dostatečně významnou převahu, protože víme, že pak i vše ostatní je možné.

Z hlediska technik je využíváno rozmanitých způsobů páčení, strhů a hodů, některé kratší údery a některé kopy, různé podmety, prošlapávání, škrcení, tisky na tlakové body a rozličné druhy znehybnění. Důraz je kladen vždy na zvýšení kontroly nad situací, vedoucí ovšem posléze k cílenému přemožení protivníka. Podmínkou cvičení je i dobrá znalost různých vyproštění, úniků a pádů. Víme, že každá situace vyžaduje svou vlastní adekvátní odpověď, a adept UMEI Taijutsu ji hodlá nalézt mezi mnoha možnostmi, které se aktuálně nabízejí. K tomu, aby člověk dovedl v rozhodující chvíli adekvátně reagovat, musí se dříve naučit pracovat rozumně s vlastním tělem. Je tedy potřeba získat důkladný průpravný výcvik. Jakmile pak člověk dobře porozumí anatomii vlastního těla a získá adekvátní dovednosti, může se pokoušet uplatňovat vše v rovině sebeobrany za účelem přemožení protivníka. Samotná metodika aplikace technik je zdá se právě tím, co odlišuje jednotlivé styly. Konkrétní škola se tak specializuje na jiné konkrétní věci. Obecně lze s ohledem na UMEI konstatovat, že vysoké kopy se v Taijutsu raději nepoužívají vůbec. Častější jsou kopy nízké, občasné kopy kolenem kombinují již zmiňované páky.

Dokonalosti bojového umění, předchází vždy nutně dlouhodobý a soustavný trénink. UMEI Taijutsu v tom není žádnou výjimkou, spíše se tomu snaží jít příkladem. Protože se v Taijutsu jedná často více o pocit a méně o fixní formu, dlouhodobý trénink je zde nutnou podmínkou zvládnutí a pochopení celkové komplexity všech možností. Obecně je známo, že na vyšších úrovních pochopení bojovník techniku cítí. Neměl by o ní dokonce vůbec přemýšlet. Jeho pohyby mohou být potom přirozené, samovolné a nenucené, uměle nevytvořené a situaci adekvátní. Pakliže protivník zahájil, není již třeba čerpat z čehokoli dalšího. Jeden pohyb zde byl a je třeba jej využít a techniku dokončit společně. Mysl by při tom měla zůstávat čistá, nezastřená. Měla by zůstat napojena na jakoby nevyčerpatelný zdroj moudrosti, vnitřní přirozenost těla.

Taijutsu 体術 se učí mnoho lidí a stává se dnes proto více populární, ale nemělo by být zneužíváno. Zlomyslný člověk se takto nikdy nestane dokonalým a jeho zlomyslnost mu bude stále překážet v porozumění vyšším principům. V průběhu svého studia se musí nutně odkládat řada prvotních špatností, než bývá vyjeven vnitřně harmonický princip, ve kterém se nachází okolní prostor. UMEI Taijutsu nemá být nikdy faktickým stylem, ve smyslu souhrnu technik. Je jenom jedním, avšak velice možným, pohledem na nevyčerpatelnou realitu ze které společně s mnoha jinými také vyvěrá. Vchází z principů Sun-Tzu, na kterých pevně staví, které byly v Japonsku poznávány a rozvíjeny do své dokonalosti těmi, kdo byli později poněkud paušálně označováni jako „kradmí bojovníci“ – nindža 忍者. S nimi je tedy také spojován pojem Ninpó 忍法, který zásadně přesahuje veškeré vnější techniky. Je to princip „tajemné stezky“ a může být chápán lépe jako umění, založené na skrytých principech a nekonvenčním způsobu boje. Naše škola UMEI se snaží z této moudrosti svým vlastním způsobem čerpat, a přitom se zbytečně nevázat k žádné konkrétní historické tradici. Naše vlastní ústřední zájmy leží totiž zejména v oblasti jednoduché a praktické sebeobrany, ne v „hraní si na indiány“.

K bojovému umění je samozřejmě možné přistupovat mnoha různými způsoby. Tím téměř nemožným, je cosi jako „spontánní osvícení“. Mnoho historických mistrů údajně prošlo tímto stavem meditativního zření podstaty. Nicméně je zde další způsob, kdy hlubokým zkoumáním principů si lze cosi uvědomit, a tím i poodhalit ty principy, na kterých je člověku umožněno dále stavět. Zkoumáním není míněna nějaká forma, ale to, co je velmi obecné. Další způsob tkví v učení se techniky cvičením a seznamováním se s tím jak funguje tělo, hledáním kde jsou jeho slabá i silná místa. Jinou, poměrně zoufalou možností, ke které se většinou všichni nejprve uchylujeme, je přejímat techniky od zkušenější osoby a k principům boje se tak dostávat skrze zkušenosti a znalosti druhých. Tato poslední možnost je však většinou naším prvním krokem. Chce-li však adept efektivně pokročit dále, od jistého okamžiku musí činit alespoň některé kroky sám a nezávisle zkoumat reálné principy boje. Všemu se pochopitelně nelze naučit z tradic. Vše se opravdu nedá nějak snadno předat. Mnohé je takřka nepostřehnutelné a leží daleko za hranicemi popisů, více v rovině osobního prožitku nežli všeobecné názornosti. Jsou zde tedy i skryté principy, které je nutno hluboce zkoumat a podrobně studovat. Existuje mnohem více škol, které se věnují výhradně výuce technik, protože je to méně náročné. Pro naši školu je charakteristické právě živé uchopení principu Tai 体 ve spojení s principem Nin 忍. Filosoficky vzato, je to v UMEI realizováno tak, že se snažíme osvojit a zvládnout důležité principy, a přitom se nevystavovat nebezpečí nepřiměřeným soutěžením. Máme-li možnost, boji a potyčkám se snažíme preventivně předcházet, nejlépe úplně vyhnout.

Konečným zamýšleným cílem výcviku v UMEI je dosažení jistého druhu vnitřního prozření, kdy se člověku posléze otevře jeho vlastní duševní stezka. Tímto se však nemá cenu zabývat, neb je to stejně těžko uchopitelná, nematerializo­vatelná věc. Práce v Taijutsu dódžó 体術道場 je především prací na sobě samých. Snažíme se nejlépe porozumět svému tělu a pak i okolnímu světu. Specifické styly vyučují ve svých Taijutsu programech určitě i jiné zajímavé techniky, ale obecné principy zůstávají nutně stejné. Naše tělo má, jen omezené možnosti, na kterých lze techniku rozumně postavit.

Praxe Taijutsu je jaksi samo sebou spojena i s cvičením se v mokusó 黙想 (tichou meditací). Vycházíme-li z přírody, naše cvičení nás pak k přírodě opět navrací. Správně prováděné cvičení je odrazem harmonie mezi člověkem a světem, výslednicí toho bývá pak i správná vnější aplikace. V sebeobranné oblasti je Taijutsu zejména vedením boje, bez ohledu na použité prostředky. Je postaveno na myšlence přežití a dosažení cíle. Využívá všech snadno dostupných metod a pohybů, které nám tělo ze své vlastní podstaty nabízí, a rozvíjí je vždy s individuálním zřetelem, takže žádný válečník není úplnou kopií druhého a každý z nás má tím pádem i nepatrnou osobní výhodu, která mu pomůže zvítězit. Nerozhoduje váha ani okolnosti, předem není ani možné určit, který válečník bude úspěšný. Větší šanci na přežití má ale ten, kdo se cvičení věnuje poctivě a svědomitě, a tak již poodhalil ve větší míře ona začátečníkům daleko skrytá, mocná tajemství sebeobrany.

Zasvěcení znalci by neměli na Taijutsu hledět jako na nějaký druh zápasení, určený k očím nevědomých diváků, ani jako na prostředek vykonávání osobní pomsty na komkoli, přestože jde o vskutku vhodně vybranou sadu pohybů, která může člověku napomoci v tíživé situaci přežít, a to i tehdy, když není vidno žádné cesty zpět. Bez vnitřní praxe v uvědomělosti a nezávislého odstupu, zůstane však vnější forma Taijutsu vždy jen klamným zdáním skutečné dokonalosti, a bez reálné podstaty, bez spojení se zralostí ducha, stane se komukoli jen ubohou sadou technik, doslova zbytečnou změťí zcela překomplikovaných pohybů. Člověk, který takto trénuje, třeba i celý život, stejně nebude neporazitelný. Dokonalost v zápase vyžaduje nejenom mnoho úsilí v posilování svých svalů, ale i práci zevnitř, a v praktické situaci dokonce i mnoho štěstí.

Vnitřní duševní praxe nám však umožňuje dostat se mnohdy daleko za hranice těla. Klidná a průzračná mysl, zbavená nevraživostí a přecitlivělostí vůči světu, nebude potom již cvičenci překážet v okamžiku, kdy bude nutné se reálně bránit. Dobrý člověk, ať činí cokoli, nekoná to nikdy v úmyslu ubližovat druhým, ale koná jen v zájmu sebeobrany. Jeho kruté činy totiž často vyžaduje již samotná situace, ve které se vlivem tolik nepředvídatelných okolností ocitá. Je to vždy nepříjemné a snažte se tomu prosím co nejvíce vyhýbat.

---

Kontakt: